Opera lyrique či také tragédie en musique je francouzský operní žánr, který je inspirovaný klasickými tragickými příběhy, především těmi antickými. Je noblesní, pětiaktová, dialogická a oproti tradiční italské opeře si mnohem více zakládá na dokonalé souhře všech složek vyprávění a početnějším zastoupení chóru. Na rozdíl od své starší italské sestry je také výrazně mytologická, zpracovává tedy téma nesmrtelnosti a velký prostor zde dostává prvek úžasu.

Při pohledu na cover nové desky FLESHGOD APOCALYPSE může zavládnout jisté zmatení, protože polorozhalená ženská figura třímající prapor automaticky evokuje francouzskou „bohyni svobody“ Marianne. U italské kapely, která se hrdě dovolává hudebních inspirací jako Verdi, Puccini či Rossini, to může budit údiv, i když dotyčná mává zástavou jejich domoviny. Ale možná právě tenhle nenápadný můstek mezi kulturami naznačuje, že i když FLESHGOD APOCALYPSE zabrousili na nové desce do žánru, který jejich země dala světu a dotáhla k dokonalosti, myslí si i na tragické a nadpozemské prvky opery lyrique.

Dává to smysl, konec konců, kolem smrtelnosti a nesmrtelnosti se točí většina textů desky a dialog mezi agresivním growlingem a noblesním ženským tenorem je typickým prvkem nahrávky. Její nosnou inspirací nicméně není žádný mytologický příběh, ale bolestně konkrétní prožitek frontmana Francesca Paoliho, který před dvěma lety bezmála zahynul při horolezecké nehodě a s těžkým zraněním řešil, jak jeho život bude vlastně vypadat. „Opera“ je takovým jeho hudebním výdechem úlevy, poklonou majestátu smrti, ale i nezdolné umělecké kreativitě, zároveň deskou prostoupenou kontrastem mezi vznešeností a utrpením. Traumatizující vzpomínky zvěčnil Francesco ve skladbě „Bloodclock“, ve které se modelově prolíná mytologický obraz muže visícího na laně mezi životem a smrtí a bolestně konkrétní vzpomínky na nehodu:

I can see my life flashing before my eyes  
I can hear my wife yelling my name in vain  
While my son holds a shovel and is digging my grave  
But I'm not dead yet    

All I know is that I don't want to leave this earth today  
On this rope I must fight tooth and nail  
Hear these words that like a mantra
I repeat to myself  I'm not dead yet! 

O FLESHGOD APOCALYPSE jsem na Metalolopoli ztratil už slušnou dávku slov. Druhdy ryze death metaloví junáci našli lásku k symfonice a prolomili bariéru albem „King“, které nešetřilo pompou, přesto bylo v něčem lehce ubíjecí, kterýžto trend ještě zvýraznila následující deska „Veleno“. Spojení death metalového skeletu s pompézními aranžemi a prvky klasické hudby může snadno vyústit do epické a uši ucpávající hmoty, O tom by Italové mohli vyprávět. Novinka navíc vychází v situaci, kdy kapelu poměrně čerstvě opustil zakládající člen Paolo Rossi, který tzv. změnil kariéru.

Jak je to tedy s „Operou“, jejich nejpřístupnější a nejpompéznější deskou kariéry? Málokdy se sejde tak šťastná konstelace, v níž do sebe zaklapne metalová agrese se zcela flagrantními hitovými ambicemi. FLESHGOD APOCALYPSE se rozhodli přijít s čitelnější strukturou, v níž mnohem více vyniknou melodie a refrény. Obrovský prostor na novince dostává nádherný hlas Veronicy Bordacchiny, která dovede velmi šťastně přepínat mezi školeným operním hlasem a agresivními vyššími polohami. Díky tomu Italové eliminují slabinu v podobě generického chrčáku Francesca, který v dialogických výměnách s kolegyní najednou má co říct – nikoli barvou a provedením, ale zasazením do dramatické struktury skladeb. V pozadí je cítit, že nedeklamuje jen dekorativní fráze, ale v nijak extra objevných textech přeci jen probleskuje osobní bolest a naléhavost.

Zapamatovatelnost a čitelnost jsou hlavní vlastnosti novinky. Někdo je může napadat sa poukazovat na to, že FLESHGOD jsou průhlední a jdou posluchači až moc na ruku. Tyhle stesky mě osobně nijak nedojímají. Mám rád alba, které mají ostré háčky a „Opera“ je obsahuje skoro v každém dějství. Italové se za pár let společného koncertování v nové sestavě skvěle sehráli a absence Paoliho nijak zvlášť nebolí. Aranže klávesáka Francesco Ferriniho jsou dost možná nejlepší, s jakými kapela kdy přišla, když ještě více dbají na dramatickou dialogickou souhru orchestru a sborů. Nesmírně cením až hororové používání dechů, především lesních rohů k zesílení destruktivního efektu kytar („At War With My Soul“). Ukrajinské monstrum Eugene Rjabčenko tvrdí rytmickou sekci svými charakteristicky zběsilými 270 BPM blast beaty, během kterých stíhá ještě dělat vrtule. Tepot jeho soupravy žene orchestrální hydru kupředu a dodává jí stále novou zběsilou energii. 

„Opera“ je dramaturgicky chytře složenou deskou – od procítěného intra, v němž Veronica křehce zpívá v doprodovu klavíru, přes kulminaci energie desky v mistrovském kvapíku „Morphine Waltz“ až po pokorně tiché eponymní finále. Ano, v jádru se tu mnohdy vracíme na začátek nultých let, ke kořenům žánru beauty and the beast se všemi klišé („Matricide 8.21“), ale i se vší krásou a důstojností („Till Death Do Us Part“). Stejně tak metalový fundament těží z osvědčených postupů slam a technického death metalu, občas se dokonce některé postupy blíží death coru („Bloodclock“) či grandióznímu power metalu („I Can Never Die“, „Morphine Waltz“).

Ono pověstné jádro desky ale není v inovaci a hledání nových stezek, nýbrž v nacházení ideálního poměru mezi křehkostí a pompou, autentickým prožitkem a divadlem, mezi agresí a chytlavostí. „Opera“ je jednou z těch vzácných desek, která náročný recept dokázala vyvážit na výbornou a tenhle pocit žánrového potěšení nemizí ani s dalšími a dalšími poslechy.